close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Friendzona, pojem vycucaný z prstu

6. srpna 2015 v 12:30 | Elveryska |  Deníček

Dlouhá léta jsem věřila (a v jistém smyslu stále věřím) tomu, že takzvaná 'friendzona' je mýtus, který si kluci vycucali z prstu jen proto, aby měli výmluvu pro to, že s nimi holka nechce skočit do postele. "Tak co, už jsI spal s Monikou?" ptá se Matěj svého kamaráda Zdeňka. "Ne, chce mě mít za dobrého kamaráda. Uvízl jsem ve 'friendzoně.'"Jakmile kluk slyší od druhého kluka slovo friendzona ví, že chyba není v jeho kamarádovi ale v té holce. "To je pech..." odpoví mu Matěj, "Asi neví co chce."

Řekněme si to takhle, Zdeněk prostě není ten, co by se Monice líbil. A přestože si stále myslím, že 'friendzona' je jen pojem kterým kluci odůvodňují skutečnost, že prostě nejsou typem kluka se kterým by jejich kamarádka chodila, věřím, že přátelé by se měli vyvarovat intimnímu vztahu.

Můj dobrý kamarád se jmenuje Daniel. Daniel je opravdu pohledný, vysoký, mužný ale vůbec to není kluk, který by mě přitahoval. Chápu, co mé kamarádky na Danielovi vidí, chápu proč si Danielovi kamarádi myslí, že po něm holky musí šílet, chápu proč si oba tábory myslí, že Daniel je alfa samec. Pak přijde někdo kdo řekne "A vy dva by jste se k sobě skvěle hodili," na což Daniel odpoví "Jsem v její friendzoně." Daniel tím vlastně říká 'Já zájem mám, ale ona ne, ona mě chce mít jen za kamaráda.' Ano to je pravda. Chci tě za kamaráda, ale to neznamená, že to je ten důvod proč s tebou nechci chodit. Nechci s tebou chodit protože se mi nelíbíš tolik jako ostatním. Když si ve své "slabé" chvilce představuji muže svých snů, ty to nejsi. Nepopírám, že jsi hezký, ale mě se líbí něco trochu jiného, a chodit s tebou jen proto, že si to myslí ostatní... ne děkuji, tím bych ztrácela tvůj i svůj čas.

Má dobrá kamarádka měla skvělého kamaráda. Cítila se s ním v pohodě, mohla mu říct o všem, mohla se mu svěřit, postěžovat, prostě kamarád s velkým K. Ne, on chtěl něco víc. Ale ona se bála, že kdyby s ním začala chodit a něco by se mezi nimi pokazilo přišla by o skvělého přítele. Potom ji musíte chápat, že radši bude mít skvělého kamaráda, než aby pak měla stejně jako on zlomené srdce a všechno to hezké bylo minulostí a vzpomínkou a oni by se pak následně neměli rádi. Navíc mi jednou řekla, že k tomu kamarádovi cítí spíš vztah jak k bratrovi... tady je jasné, že to nejde.
 

Už mě nebaví být citová děvka pro všechny

7. července 2015 v 18:05 | Elveryska |  Deníček

V poslední době jsem si uvědomila, že pár lidí v mém okolí prochází krušným obdobým - a tím myslím rozchody a nebo trápení s novou letní láskou. A jelikož jsem milá osoba, jsem kamarádská a navíc mám ke svým kamarádkům blízko stává se, že to se mnou dřív nebo později chtějí řešit. A to je na tom to nejhorší.

Nevadí mi řešit osobní záležitosti svých kamarádek a kamarádů. Opravdu ne, naopak se cítím šťastně, že s nimi mám vztah důvěrný a oni opravdu cítí, že mi mohou věřit - a ano mohou protože já jsem taková studna do které informace padají, ale nevycházejí z ní. Nebudu lhát a povím, že právě toto je věc na kterou jsem u sebe pyšná - jsem loajální a umím udržet tajemství či svěřenou informaci. Jde mi jen o to, že když oni něco potřebují jsem tady. Když něco potřebuji já.... čekáma na odpověd na mail i týden. Radši ani nevyužívám možnosti informovat se po přečtení mailu. Protože vím, že by mi to napsalo 'Mail byl přečtený 27. května 2015' ale odpověď na mail by mi přišla až 27. června 2015.

Horší je to třeba na Facebooku, kdy na chatu vidíte 'zpráva přečtena' ale odpověď... odpověď nikde. Žádné tři tečky ukazující, že člověk píše odpověď prostě nic. Mrtvo. A po týdnu Vám ten člověk napíš "Jé já zapomněla," nebo "Já jsem nemohl odepsat..." vážně? Vážně nemůžeš odepsat? Jsi na mobilu nonstop, smsky píšeš během vteřiny, na mail chodíš pravidelně jednou denně... a stejně si nenajdeš tři minuty na to mi odpovědět?

Přiznávám, že občas svým kamarádům píšu blbosti, napíšu věc jako "Jak se ti vede, vše v pořádku?" (Aneb ujištuji se, že má kamarádka zapomněla na toho debila, který jí podváděl se svou ex) a pak - aby ten mail nebyl jen tak bezduchý - rozepíšu se ještě o seriálu, který obě sledujeme, nebo o knize, kterou obě čteme nebo jí napíšu něco z mého života... ale prostě odpověď abych si pomalu napsala sama.

Proč je to problém odepsat? Proč je problém pro některé (většinu) lidí ocitnout se na druhé straně. Možná jsem blbá, ale předpokládám, že na maily se odpovídá hned, také to tak dělám, ale asi jsem jedna z mála. A štve mě to, štve mě, že sama sobě nedovolím neodpovědět na mail někoho jiného hned. Ne já jsem ta kráva, která hned odepíše aby ten člověk na druhé straně nemusel dlouho čekat, a pak jsem ta kráva, která čeká na mail týden. A pak v tom mailu najdu dvě tři věty.

O to horší je, že těm lidem to říct nemůžete. Nemůžete jim říct, aby Vám rychle odepsali, protože si najdou výmluvu. Nebo hůř - urazí se. A na uražené lidi nemám vůbec náladu. Takže radši mlčím, a až mi za týden opět přijde mail budu aktivní, rychlá a hned na něj odpovím. A pak zase budu čekat týden na odpověď. Štve mě to, ale co nadělám? Budu se s tím muset smířit. Přijmout tuto svou roli citové děvky pro všechny a doufat, že mi aspoň po tom týdnu lidé odepíšou.

**Omlouvám se, že je článek zařazený do téma týdne. Stalo se tak náhodou - chtěla jsem psát o něčem jiném a z rozepsaného článku na téma týdne jsem nevyjela a už to tak zůstalo.

Flirtuji se svým učitelem

29. dubna 2015 v 16:03 | Elveryska |  Deníček
Před několika lety na škole jsme měli naprosto kouzelného, mladého, krásného učitele, který byl na pochybách, když jsme mu při hodině biologie, kterou suploval řekli, že dnes jsme se měli učit o reproduktivním systému. Celý se jako zapnutím spínače rozzářil červeně. Jeho tvář hrála všemi odstíny červené. Po deseti minutách jsme mu řekli, že jsme si dělali srandu. Ukázalo se, že má smysl pro humor, když nám vyprávěl o svém poprvé - ale ne o sexu - ale o tom jak poprvé nasedl na motorku a vyboural se. Věřte zní to dost divně, ale nebylo to tak strašné jak to zní. A ano, už nám v té době bylo všem přes osmnáct. Nikdy mě neučil, jen během svého prvního a mého posledního roku občas suploval naši třídu. Jelikož byl mladý, v moři šedivějících učitelů nedalo si ho nevšimnout. Holky z něj padaly na zadky, kluci o něm říkali, že je homosexuál. Teď o několik let později, mě už šlape na čtyřiadvacítku, jemu na dvaatřicítku... a jak to vím? Narazila jsem na něj na seznamce.

Zatímco já jsem se změnila dost od vůbec. Na jeho profil jsem narazila úplnou náhodou a to když jsem projížděla fotografie uživatelů. Hned jsem ho poznala. Dobře ne hned, pravdou je, že se mi ze začátku zdal jen povědomý a já nevěděla kam ho mám uložit, ale můj mozek na tom pracoval během toho, co jsem koukala na televizi. Jako mikrovlnka mi cinklo v uších a já věděla, že je to on. Jen je o několik let starší, má jemné vousy na tváři ale jinak... je stejný. Proč ho taky měnit, když na něm není co? Projela jsem si ještě jednou jeho profil a snažila se to vše vstřebat jako houba hladová po znalosti. 32 let, svobodný, rozvedený. Děti: neuvedeno. A ukázalo se, že homosexuál není.

Takže jsem po dlouhé době vytáhla svou mailovou adresu, kterou jsem už roky nepoužila na smyšlené jméno (jde o mail sloužící jen k registracím kvůli spamům, kterou nikdo nezná jen já), a napsala mu reakci na jeho profil na seznamce. Váhala jsem dost dlouho než jsem zmáčkla odeslat. Udělala jsem si i seznam pro a proti. Proč mu vlastně vůbec psát? Proč se s tím otravovat? Vážně je pro mě důležité vědět jak dlouho byl ženatý nebo zda li má dítě? Jenže jsem si nemohla pomoci a nenapsat mu. Jsem si vědomá toho, že tady není budoucnost, ale má mladá verze, která stále ještě sedí v lavici a touží po panu S. potřebuje aspoň toto zakončení. Připadala jsem si jako potvora. A připadám si ještě hůř poté, co jsem stiskla 'odeslat'.

Teď tu sedím a čekám na odpověď, která může přijít každou minutou, večer, zítra, o víkendu nebo taky nikdy. Jenže čeho dosáhnu, když mi odepíše, a naopak proč se bojím toho, že nenapíše? Jsem nemožná a vím to o sobě. Svedu to na jaro ačkoliv v tom je to jaro, i toto bláznivé počasí nevinně.

Ten mail už se nedá vzít zpět. A ani kdyby šel neudělala bych to, možná bych ten mail vrátila ale litovala bych. Opravdu chci vědět, co mi napíše, co mi o sobě prozradí zatímco já se budu nenávidět za to, že jsem lhala vlastně o tom kdo jsem. Nelhala, jen jsem to nenapsala. Jde vidět, že můj mozek začíná stávkovat stejně jako můj blog, který mě zase odhlásil a ani nevím proč....
 


Co můžeš udělat hned...

17. dubna 2015 v 18:57 | Elveryska |  Deníček

Tak jsem se dnes šla (věřte nebo ne) a to musím říct, že dokonce i dobrovolně(!) přihlásit do jednoho kurzu! Já, člověk, co nikam neleze najednou cpe svou přítomnost do kurzu, a to se hlásím s několika měsíčním předstihem! Jenomže to bych nebyla já aby to vše nevyšlo tak trochu jinak.

Takže jsem dnes šla do města. Vyzvednutí přihlášky na onen kurz jsem nechala až na samotný závěr protože proč běhat po městě s přihláškou, kterou si musím vyzvednout na místě konání (a to mám při cestě domů). Takže abych neriskovala zmuchlání přihlášky nechala jsem to na konec. Jenže ve městě jsem se dnes naběhala až až. Šla jsem jen tak se podívat a domů se vracela s plnou taškou, těžkou taškou, která mi pravou ruku protáhla nejméně o pět čísel. Takže jsem se vracela z města, přiznám to až nerada, spocená, v ruce narvanou tašku, takže po tom všem rychlém běhání abych vše stihla rychle jsem ještě posilovala, a tady se ukázalo, že jsem to vše nedomyslela.

Když jsem přišla na místo konání kurzu byla jsem spocená. Nebyla jsem jak prase, ale nebylo mi to příjemné. Když jsem tedy zaklepala na dveře ředitelky kurzu čekala jsem, že dostanu přihlášku a bude to odbyté jak už to většinou bývá. Jenže nebylo. Paní pozdravila, zeptala se, co chci dělat, jaký kurz, proč to chci dělat, musím to dělat(?) a nakonec jsme s ní ještě běžela (s tou taškou v ruce) nějakou chodbou pro přihlášku.

Ani nevíte jak moc mi bylo trapně, když jsem cítila, že se necítím ve své kůži. Ne tato věta zní blbě. Prostě mi bylo trapně. Trapně. Cítila jsem se jak kdybych v ruce držela čínku po náročném sprintu. Z tašky ještě k tomu koukala koupená zelenina... no prostě hrůza. Nakonec, asi po deseti minutách, jsem mohla už odejít, když jsem na vše odpověděla a přihláška mi byla daná do ruky.

Co tímto článkem vlastně chci říct? Proč se lidí vlastně cítí trapně, když by neměli? Myslím si, není to přeci jen taková velká katastrofa. Co se stalo? No tak jsem byla s plnou taškou přihlásit se do kurzu, trochu spocená, ale ne spocená, že bych měla kola potu na tričku. Ale bylo to nepohodlné. No hned cestou domů jsem si nadávala, že jsem si to měla vyzvednout hned cestou do města. Příště.

Chci tě jen pro sebe

6. dubna 2015 v 14:23 | Elveryska |  Deníček
Uvědomila jsem si, že ačkoliv mé sny mě táhnou do Hollywoodské postele nemohla bych nikdy za žádnou cenu chodit se slavným hercem. Vysvětlím později v článku. Tímto prozřením jsem si ovšem uvědomila i další věc, kterou bych nikdy nemohla: a to chodit s ex přítelem nějaké své známé/kamarádky/nepřítelkyně nebo jen osoby, kterou znám od vidění. Ptáte se, co že to zase za banalitu řeším? Věřte, že ptám se sebe sama také.

Můj názor na chození s ex-přítelem nějaké své kamarádky jsem popsala již v tomto článku. Ve zkratce Vám tedy jen povím, že přes určité pochyby si stále stojím za svým a pravidlo "Nechodit s ex své kamarádky" se nikdy porušit opravdu nechystám.

Posledních pár dnů přemýšlím nad tím jaké by to přeci jen bylo chodit s ex své kamarádky. A toto mé přemýšlení vedlo k tomu, že bych nemohla chodit s ex své kamarádky, protože nechci aby nikdo z mého okolní věděl jak má druhá půlka vypadá nahatá. Tak a je to venku.

Kdybych chodila s ex své kamarádky byla by tu minimálně jedna osoba (má kamarádka), která by věděla jak má druhá půlka vypadá nahá. A to si představovat nehci. Vemte si, že z oné kamarádky by se mohla stát i nepřítelkyně, která by hned všem řekla jaký byl její ex v posteli, jakou velikost schovává v kalhotech a já prostě chci mít svého boudoucího přítele pro sebe. Jsem sobec.

Co když budu chtít chodit s klukem, který chodil s jednou holkou, kterou sice neznám, ale kterou znám od vidění. A ta holka 'od vidění' zná mou velkou kamarádku a pak... prostě klepy.

Já vím, že v ten moment bych to vůbec, ale vůbec neřešila. Je to hloupé, a přesto to můj mozek řeší.

Představa, že bych chodila s ex, své kamarádky, nebo spíš ex-kamarádky, která by se časem stala mou nepřítelkyní, která pak běhá od jedné naší společné známé k druhé a vlastně jí jako drby říká detaily o svém ex, se kterým teď chodím je otřesná.

Proto bych nemohla chodit s žádným hercem. Protože herci chodí jen s herci. V Hollywoodu chodí kámen s cihlou a to vše stále dokola jeden s druhým a třetím. Dejme tedy tomu sci-fi, že bych chodila s nějakým hercem a většina dam v obecenstvu při udílení Oscarů by věděla, co mám doma a v posteli a jak to funguje. Jsem pro to žárlivá? Nemohla bych tedy chodit ani s klukem, který chodil s jinýma v mém okolí. Nepřeji si aby někdo z mého okolní znal mého chlapa nahého. Jsem divná? Jo já vím, že jsem. Toto je totiž banalita, která při onom chození v páru nehraje žádnou roli. A přesto jsem cítila nucení se z toho zde na svém blogu vypsat.

Další články


Kam dál